A. R. M. na Blog.cz

Miliardy a miliardy realit, pomyslel si Přemýšlivý bůžek Myslimoc, Jak ale vlastně vznikají? A jak jsem u všech bohů vzniknul zrovinka já?

Jak už bylo napsáno, Myslimoc nebyl žádným bohem, nýbrž bůžkem, tedy malým stvořením, které ve většině případů vzniká z mysli lidí - z jejich strachu, lásek, touhy po pomstě a tak. Jenže on nebyl ten případ. V lidském mozku je zakódovaná zvědavost, ale ne taková přemýšlivost jako se vyvinula u něho. Nejspíš byl jenom chyba.

Ale co by se stalo, kdyby nebyl?

Miliardy a miliardy realit, zopakoval, V některých já nejspíš ani nejsem. Hm. Jedna osamocená myšlenka, která mu měla osvítit celou hlavu, vytvořit mu svatozář a povýšit na dlaší úroveň se urychleně schovala. Hm. Snažil se ji chytit za mrskející ocásek, ale vyklouzla mu. To bude asi tím, že myšlenky nemají ocásky, došlo mu, Koho asi napadlo, že může mít myšlenka ocásek? A proč? Zavrtěl nehezkou plešatou hlavou. Představte si, že v jedné z těch miliard realit mě uctívají, zatímco tady jsem jen prázdný malý přemýšlivý bůžek čekající na konec své existence. Když už jsme u toho, jak asi končí existence malých přemýšlivých bůžků? A je to život, nebo existence? V jedné z těch miliard realit jsem jistě nesmrtelný. Ale jsem to vůbec já? A kdo je to pravé já?

Myslimoc přemýšlel tak, že mu málem pukala lebka. Ale mám vůbec lebku? napadlo ho, Nebo jsem jen pouhá představa?

A pak ho osvítil Duch svatý.

No, to sotva. Duch svatý má spoustu jiných a zajímavějších tipů na to, koho osvicovat, a hlavně, teď je neděle, takže si dá nohy - Má vůbec Duch svatý nohy?- na stůl a bude fungovat na omezený provoz, protože v neděli je stejně zatraceně málo hlav ochotných ho přijmout.

Ať už to bylo jak to bylo, vylezla ta schovaná myšlenka ze svého úkrytu a stala se z ní Myšlenka.

Vesmír, ve kterém žijeme, ten hmatatelný vesmír, je jen jeden. Realit, které se od něj odvíjejí může být téměř nekonečné množství, protože vznikají s každým rozhodnutím jednotlivého tvora na planetě. Možná s každým rozhodnutím planet, a hvězd, a černých děr. Právě teď jich nejspíš vzniklo tak tisíc, každá se maličko odlišující od té předchozí. Kdybych tady měl tužku, byl by to neuvěřitelný objev, pomyslel si, A kdybych ho měl komu říct, tak ještě větší, dodal lítostivě ve své samotě.

No jo, co by, kdyby, usmál se pro sebe, Kdyby ryby byly raci, třeba bych se nebyl narodil jako kozoroh, odbočil od tématu jako obvykle, Kdo vůbec vymyslel znamení zvěrokruhu? V jedné z těch miliard vesmírů jsem určitě panna. Tedy, znamení panna. I když, v jedné z těch miliard vesmírů... začal opět Malý Přemýšlivý bůžek Myslimoc a zabrán do velikých úvah o řádu světa zmizel v temnotách vesmíru.

Skauti ve většině případů bývají lidé poněkud se odlišující od ostatních - v mnoha směrech. Stopař uměl poznat pomalu i to, že na chlebě neseděl komár, ale včela, a že tam nebyla před hodinou, ale před deseti minutami. Liša uměl padesát šifer, z nichž většinu sám vymyslel.

Íťák byl jiný.

Od malička věřil, že byl unesen mimozemšťany, a rodiče mu to bůhvíproč nevymlouvali. Možná, že se to skutečně stalo. Nebo to prostě nepovažovali za důležité.

Ovšem, když se ukázalo, jak je jejich synek hyperaktivní, rozhodli se ho přihlásit do skautu, aby svou přebytečnou energii nějak rozumně vybil. Skauti ho nejprve měli za blázna, ale netrvalo dlouho, a byl s nimi jedna parta. Díky svým zájmům si podle filmové postavičky E. T. vysloužil přezdívku Íťák.

Všechno šlo dobře, až do tohoto tábora.

Choval se jako šílenec. Neustále mlel něco o ufounech - to ještě více po tom, co se na vedlejší louce objevily záhadné kruhy.

A pak měl noční hlídku.

Třepal se jako ratlík, nejen zimou ale i strachem. Tiše si nadával - nevzal si nic víc než tenkou mikinu a baterku. Posadil se ke kamnům a pookusil se rozdělat oheň.

Jakmile se sehnul, do místa, kde měl ještě před chvílí hlavu, narazila šiška.

Zbystřil.

"Je tam někdo?"

Nic. Jen jeden ze smrků výmluvně kýval větví. Uklidnil se. Jenom vítr, pomyslel si, a zhasl baterku.

Najednou světla. Červená, bílá. Zase červená. Znovu bílá. Měl jasno.

"Ufouni!" zařval a začal zuřivě pískat na píšťalku. Tábor se pomalu probíral - z jednoho ze stanů se vyhrabal hlavní vedoucí a okamžitě se rozespalým hlasem ptal, co se děje.

Íťák už tam ovšem nebyl. Jako smyslů zbavený běžel za světýlky.

"Já vás dostanu! Já vím, že tu jste!" ječel, už téměř dokonale ochraptělý. Náhle před sebou uviděl tmavý stín.

Vyrazil bojový pokřik a strhl domnělého ufouna na zem.

Ten z toho byl tak v šoku, že se ani nehnul.

"A mám tě," zasyčel mu Íťák do ucha.

Po chvíli doběhli vedoucí. Táborová zdravotnice odvedla Íťáka pryč a hlavní vedoucí mimozemšťanovi bleskurychle svázal ruce. Víc už Íťák nestačil zahlédnout; byl vláčen pryč tak rychle, že měl chvílemi strach, aby měli vůbec čas vyhnout se stromům.

Zdravotnice ho poslala do stanu. Myslel, že po tom vzrušení z "lovu" nebude moct spát, ale usnul okamžitě.

Ráno bylo v táboře pozdvižení - přijela policie.

Ukázalo se, že Íťákův ufoun byl ve skutečnosti hledaný zlodějíček, který velmi často kradl jídlo z táborových zásob ve všech kempech v okolí. Teď byl konečně dopaden - a jen jeho zásluhou. Nebyl to nijak velký úlovek, ale na dvanáctiletého kluka...

Když ještě na táboře musel Íťák odpovídat na otázku do regionálních novin, jaké že byly jeho dojmy ze zatčení, vypadlo z něj pouze:

"Já nevííím! Tam byla tma jako v pytli!"

Bloumám krajinami svých snů, víly myšlenek mi šeptají, kudy dál. Stříbrná luna osvětluje to místo. Král všech stromů. Nejstarší. Větve, co jak ruce s mnoha prsty se vzpírají času a vzhůru, k věčnosti a k Bohu šeptají listovím tichou modlitbu.

Majestátní kmen, kůra zvrásněná, jak kůže starce, co sedává na lavici před domkem a přemýšlí, který západ slunce bude poslední.

Listy, šat halící tělo Krále a koruna, která jest korunou opravdovou. Démanty slzí nebes, ano, pláčou pro něj andělé, ač jim nikdy nevládl.

Do té koruny vsaďte mne, jako tu slzu. Jako kapku nevinného deště, prosím, dovolte mi zdobit hlavu panovníka, jen chvíli. Ať mohu zapomenout, kým jsem.

Prosím vás, o pár chvil u kořenů Stromu Stromů, o jeden sen, trochu delší než ostatní. Stvořte mě čímkoliv, abych tam mohla zůstat.

Udělejte cokoliv, aby Nejstarší mohl zůstat.

Navěky, slyšte všichni, lidé, démoni, tvorové světla i temnot, chci být tady. Tady na tom místě.

Ať padne tisíc vesmírů, milion realit.

Jen tenhle, tenhle mi nechte!

Já věřím - věřím pevně jak mučedník umírající pro svého Pána a Boha, že ten strom, místo snů a ztracených slibů bude tu dál. Přes ztrátu morálnosti, práva na život i lásky, on tu bude. A kdokoliv bude chtít, může sem jít. V myšlenkách, ve snech. Nikdo nezabloudí.

Pak půjdeme vzhůru, po blízko rostoucích větvích, po prstech budeme dupat Králi a on bude šťastný. Ten strom nás dovede do nebe.

On je nebe. Možná tam najdeš všechno - a možná všechno ztratíš. Ale třeba někdo najde tebe. Třeba ten, kdo tě kdysi ztratil.

Jdi tam, než bude pozdě na návraty. Já vím, nejsem ta, kterou by lidé poslouchali, ani ta, které by naslouchat měli - ale prosím, poslechněte alespoň své srdce a jděte tam, kam vás povede.

"Je mrtvá," konstatoval lékař. Nebylo jisté, jak se to všechno událo. Mladá žena s průstřelem lebky tak nešikovným, že se nedalo určit, kdo střílel - jestli ona sama, nebo někdo jiný. Zpod ztuhlé ruky jsem vytáhl obálku s dopisem. Na rozloučenou? Kdo ví. Opatrně jsem obálku rozlepil a vytáhl list papíru, který se v ní skrýval.

"Co to je?" zeptal se mně jeden z vyšetřovatelů, "Nechala snad dopis?"

"Ještě nevím, co v něm stojí," odpověděl jsem a začal číst.

Můj milý Jamesi, psala žena, víš, že to bylo jinak, než se tvrdí. Nemohla jsem jinak, musíš to pochopit. Nešlo to. Caroline se přidala na špatnou stranu. To ona se mě pokusila zabít, když chtěla získat naše výzkumy. Sám ses na nich podílel. Víš, jak byly nebezpečné. Naše zjištění bylo tak revoluční, že pokud by se dostalo do špatných rukou, mohlo by zničit celý svět! Caroline viděla jen peníze, ne skutečnou moc té věci. A taky šla pouze po penězích.

"Tak to by snad stačilo," ozvalo se ode dveří a do místnosti vstoupil muž. V roztřesené ruce držel revolver, ten, kterým jsme zabavili - ležel u mrtvé.

"Kdo jste?" nechápal jsem, "Co jste udělal ostatním?"

"Zemřeli," řekl bez jediné kapky citu. "Já Sally miloval. Od prvního okamžiku - víte?"

"Nevím. Nevím, kdo je Sally."

Ukázal zbraní na nehybnou ženu.

"Myslel jsem, že mě nechce - tak jsem si našel Caroline. Byla to vlastně pomsta. A ona..." jeho hlas se vytratil.

Mlčel jsem.

"Měl jsem vědět, že by to nikdy neudělala. Po takové době... Měl jsem jí věřit!"

Bouchl pěstí do stolu.

"Já ji zabil, detektive. Já ji zabil. A pak jsem našel ten dopis. Bože!"

"Proč mi to říkáte... Jamesi?" poznal jsem konečně s kým mluvím.

"Nechci, aby mě chytili," řekl dokonale nesouvisející větu.

"To není rozumné. Stejně vás najdou."

"Každý jednou zemře, detektive, řekl a zamířil."

Zavřel jsem oči, a čekal na smrt.

Slyšel jsem ránu, žil jsem ale dál. Otevřel jsem oči a pochopil.

James otočil zbraň proti sobě.

"Nemůžeš se pořád skrývat, Teddy."

"Můžu," odpověděl jí.

"To co dokážeš je úžasné! Musíme ostatním lidem ukázat, že hranice jejich možností je úplně jinde!"

"Ne."

"Proboha Teddy! Mohl by ses stát čímkoliv! S touhle sílou!"

"Ale já nechci."

Mlčela. Rozhlížela se pororozpadlém bytě s vlhkými stěnami; po bytě, kde bydlel její génius, Teodor Foster, spolužák ze staré školy, dávná láska.

"Musíš si to přiznat. Mohl bys změnit tolik věcí!" Pochopila, že není v jeho silách ji zastavit a pokračovala: "Teddy, mohl bys zničit zlo! Vymýtit zločin, přinutit politiky zanechat korupce! To, co dokážeš je úžasné! Ty máš tu skutečnou moc!"

"ALE JÁ TO NECHCI DĚLAT, CHÁPEŠ?" našel v sobě konečně dost odvahy, aby promluvil, ne, zakřičel svou skutečnou pravdu, důvod, proč nemůže udělat to, co po něm žádá.

"Vždy, když tu Energii použiju, snaží se mě něco ovládnout. Nejsem to já, rozumíš? Něco... Něco je ve mně, něco, z čeho pochází ta síla, a vždy, když se To snažím využím, snaží se i To využít mě. Já prostě nemůžu. Vím, že bych udělal něco strašnýho, Emily. To přece nechceš."

"Teddy... Nic, co by se stalo po tom, by nemohlo svou strašností vyvážit to neuvěřitelné dobro!"

Plakal. On, velký Teddy Foster, plakal.

"Nemůžu!"

"Naposledy, Teddy! Říkám ti - udělej To naposledy a už nikdy nebudeš muset!"

Něco v něm se probudilo k životu. Stávalo se to pokaždé, když dostal vztek, a zatím vždy to zvládnul, ale teď nebylo vždy. Věděl, že ta Věc uvnitř něj se rozhodla jednat. Slyšel sám sebe, jak křičí, křičí strašlivé lži o Emily a pak ji s nadlidskou silou sráží k zemi.

...A najednou to byl zase on, kdo vládl svému tělu. Emily Londonová ležela na zemi v kaluži krve. Mrtvá. Výraz její tváře - ten ho děsil ze všeho nejvíc. Co viděla? Viděla jeho skutečné Já? To Něco uvnitř? To Něco, co proniklo na povrch, pomyslel si a ucítil neklid Toho. Bylo jako vyděšené zvíře, protože znalo jeho myšlenky, myšlenky, se kterými přišel do skromné kuchyně a z malé skříňky vytáhl nůž. Přejel po něm dlaní a lehce ucukl, když ucítil bolest. Nevadí. Na bolesti nezáleží. Ani na něm ne. Hlavně, že To zmizí.

Zmizí spolu s ním.

Vrazil si nůž do hrudi.

Tvor zařval vzteky.

Leia byla zvláštní. Říkali to o ní, podivuhodné samotářce s očima barvy oceánu. Smutné děvčátko s velikýma očima se choulilo v koutě malého bytu. Nechápali ji.

24 Ancee | Web | Pátek v 18:26 | Reagovat

Ty nevíš co je to nadávání co ?
To je, že ti budu říkat, že jseš blbá atd. Bohužel, nic takového jsem ti nepsala.

Ty též nic o mě nevíš a strašně se pleteš do mého života.

25 Ancee | Web | Pátek v 18:30 | Reagovat

Já to čtu, narozdíl od tebe.
Proč nepujdeš si zanadávat Domince Myslivcové, jak psala Daisy?

26 Ancee | Web | Pátek v 18:38 | Reagovat

Tak proč nadáváš ty mně ?!

27 Ancee | Web | Pátek v 18:44 | Reagovat

Aha, takže já nadávám a ty jsi užasné zlatíčko..
Heled, zamysli se nad sebou.

28 Ronnie&Vinnie | Web | Pátek v 19:08 | Reagovat

[18]: Ty jsi mi zase lezla na facebook,a to je horší ;)

29 Ancee | Web | Pátek v 20:28 | Reagovat

[28]: Vždyt jsi mi sama psala heslo xD
0
Tak fajn, nadávaly jsme si obě, a to jen kvuli kravině.

Nedávno jsme se dost ošklivě chytly s jednou holkou a výsledky naší hádky se pak projevily jako komentáře u jednoho z článků - konkrétně u Za vzpurnost ohně plály. Protože komentáře nesouvisely s článkem, smazala jsem je, ale protože nechci někoho urazit nebo naštvat, budou tady:

1 b-a-r-b-i-e | Web | Čtvrtek v 19:40 | Reagovat

No, normální člověk by určitě nepsal jestli je vypatlanej nebo je vypatlanej ;)

2 Ancee | Web | Čtvrtek v 20:57 | Reagovat

Táák chytrolínko, ted mi řekni co tím chceš dokázat, nebo spíš co chceš změnit? Škoda, že já se radama od ostatních neřídím ;)

3 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:00 | Reagovat

Já jsem z blogu b-a-r-b-i-e .. Akorát jsem se zapomněla přepnout na učet.. No co ;)

4 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:04 | Reagovat

Řekněme tomu.. Odpověď na všechny ;)

5 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:15 | Reagovat

Tím komentem říkáš, že tě zaujal blog b-a-r-b-i-e.. :D
Heleď, já si mohu psát jak chci, mužu si tam dostat i smajlíky.. Chápeš, že já nebudu poslouchat lidi, ale budu poslouchat sama sebe ? ;)

6 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:24 | Reagovat

Jsem tvrdohlavá? Řekneš ještě něco o mně, co já nevím ? :)
Aha, tak důležité je nepsat smajlíky.. Co to sakra? :D:D:D

7 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:36 | Reagovat

Pamatuj si, že tahle debata by nevznikla kvůli TOBĚ :)
sama sis začala komentovat a srát se do věcí kterých ti nic není.. Vůbec nevím, co s tvou řečí mi chceš dokázat a upřímně.. Je mi to jedno ;)

A já za to můžu že ti vadí smajlíci a inteligence člověka ? :)
Dobrou ;)

8 Ancee | Web | Čtvrtek v 21:53 | Reagovat

Víš že se chováš jako dítě?;)
Kdybys byla dospělá, kašlala by jsi na barbie blog .. a nebo vůbec, na celý blog ;)
Natož že je mi jenom 12, jsem nejspíš vyspělejší než ty, protože já jako normální člověk ti odpovídám, srozumitelně , jasně, ale stále ze sebe děláš chytrou ;)
Zajimavé .. "Chytrý " člověk si dělá IQ testy. Kolik ti je? 10 ? Že věříš na IQ testy.. To je k smíchu.

Jak říkám, můžu si psát co , kde , chci ;) A to už je tvůj problém, jestli ti to vadí ;)
Tak dobrou ;)

Tak si řkám, že jsem v podstatě na svém blogu nedala žádnou možnost postěžovat si nespokojeným čtenářům.

Rozhodla jsem se to nahradit a tak vznikla tahle rubrika.

Je to tedy místo, kam můžete (do komentářů) psát svou kritiku, stížnosti, ale možná i pochvaly ne k jednotlivým článkům, ale k blogu jako celku.

Tak, pusťte se do mně.:D

Ahoj,

A. R. M.

"Ne," řekla.

"Zairo..."

Mlčela. Miloval ji, ale ona, ta černooká dívka s téměř bílými vlasy a rudými rty, to stále nechápala. Nevěděla, že je to on, kdo ji chrání před všemi Obviněními, s bradou pyšně vzhůru odmítala jeho slova, jeho polibky, jeho lásku.

Znal ji od doby, kdy se narodila - v časech, kdy jí mohl zvát nejlepší přítelkyní; znal ji i tehdy, když zemřel její otec a ona se jako jediný potomek musela stát vládkyní panství; znával ji i v době, kdy málem zemřela v bitvě, ve které neměla jako žena co dělat.

Věděl, že by jí sňatek s ním velmi pomohl - stala by se z obyčejné šlechtičny náhle manželkou krále, ale ona byla chladná. Odmítala.

"Proč mi to děláš, Jene?" řekla tichým, vážným hlasem a pohlédla na něj těma podivnýma očima, ze kterých měli mnozí lidé strach.

"Nikoho nemám raději než tebe, Zairo."

"Já tě však nemiluji!"

"Copak nechápeš, že si tě chci vzít? Copak nevidíš ty možnosti? Budeš královnou! Budeš vládnout po mém boku!"

"Nechci být jen tvůj stín! Jsem možná žena, však sotva slabá!"

"Jsem král! Mé slovo zákon pro tebe jest!"

"Nikdy!"

"Odpíráš mi poslušnost, Zairo z Černého Hradu?"

"Radši zemřít, než být tvou paní."

Otočil se a nechal ji tam stát - tu jedinou, kterou dokázalo jeho srdce milovat. Nechal ji tam - v jejích rudých šatech, překrásnou vznešenou Zairu s bledou tváří a odešel.

O pár dní později vyrazil k ní - v podhradí slavný se konal trh; byla to neděle a lidské hlasy nesly se vzduchem - báby roznášely nejnovější zaručené zprávy a prodávaly koření, tam byl kovář - a támhle zase klenotník a všude pobíhaly děti s nadšenýma očima.

Zaira se v davu jen tak neztratila - myslel, že ji zde nepotká, ale byla tu; její podivně světlé vlasy zářily, ač jich většinu kryla černou kápí. Uviděl, jak ostražitě se rozhlíží kolem a okamžitě se rozhodl, že ji bude sledovat.

"Zairo, jen tvou krásou já jsem živ..." slyšel kohosi šeptat a pak je uviděl - šlechtična, baronka se tahá s obyčejným sedlákem. Popadl ho strašlivý vztek.

"LHÁŘKO!"

"Jene!"

"Bože, král!"

Neposlouchal je už víc - do sedla vsedl a pryč uháněl; v mysli šílený plán - on zabít Zairu chtěl.

Jde novina od ucha k uchu - panna Zaira je čarodějnicí! Prý za úplňku černou kočku se sedlákem zrádným zabila a vzývala všechny ďábly! Zavrhla Boha! Chce zničit krále!

Marně křičí, že lži to jsou - už čtyři strážní pro ni jdou, kdo ví, kam ji odvlečou.

"Jene, smilování! Což nemám právo na lásku?"

"Což na ni nemám právo já? To ty jsi zradila mě - svého krále, pána a vládce, proto zasloužíš si smrt."

Pohlédla na sedláka, co milovala tolik; pro spoutané ruce ani dlaní nemohla pohladit; díval se na ni s tichou prosbou, ale věděl, že bez ní nechce být.

Hranice vzplála, sotva slzy mohou oheň uhasit - krásná Zaira z Černého hradu nebude už více žít.

Uhle doutnají, rozchází se lid, u popela, co býval ženou, pláče zlý ten král - pozdě poznal špatný čin, sotva Hospodin mu odpustí ten hřích, co spáchal v nenávisti láskou zrozené.

Popel rozsypán - král se ztratil; v mlhách bez něj bloudí lid.

Později tělo toho lháře najde v lese

jakýsi chlapec v děstké hře- proklál král si mečem srdce, aby pravdě nečelil.

Šeptá vítr jméno Zaira, šeptá vítr jméno Jan - srdce je kruté a krutý čas, mrtví však již spí.

V nesvěcené zemi, mimo hřbitov leží všichni - milostný ten trojúhelník - vyprávím vám já ten příběh, neboť ten vítr

na mě dých.